Ti koně (přesněji řečeno poníci) nejsou teda zas až tak úplně moc divocí. Každého někdo vlastní. Ale jsou puštění do dost velkého volného prostoru a dělají si tam vesměs co chtějí. Již při vjezdu do jejich rezervace musíte dávat pozor na cestu, aby jste nějakého náhodou nesrazili, když se rozhodnou pochodovat po silnici. Jsou také dost drzí a absolutně nejsou plaší a je zakázáno je krmit, protože pak poníci notně obtěžují "piknikáře". Když jsme je však potkali my, povětšinou se pásli a nejspíš jim byla trošku zima, protože foukal dost intenzivní studený vítr. V takové vichřici se jim ani nechtělo moc chodit a ohlodávali místní křovinatou koňskou pochoutku - hlodáš. Protože byli poníci méně akční, než jsme očekávali, vydali jsme se na menší procházku místními vřesovišti a lesy. Příroda je to nádherná, jak na divokém západě. Na to, že se rezervace jmenuje New Forest tam paradoxně zas až tak moc lesa není a krajina je to naopak spíše pustá, ale o to zajímavější. Hlodáš se totiž musí vypalovat, protože vysemení pouze při velmi vysoké teplotě. Více vykreslí fotografie.
Velmi vtipná je aktivita anglických turistů. Ty většinou potkáváme na svých víkendových výletech na parkovištích. My přijíždíme na parkoviště, parkujeme, angličtí turisté již tam jsou, my vyskakujeme z auta, zdravíme je, zrekognoskujeme terén a "na lehko" vyrážíme. Angličané vylézají pomalu z aut, několik dlouhých minut se převlékají na parkovišti do svých turistických výbav. My je necháváme v dáli a vydáváme se na 2mílový okruh..v půli okruhu míjíme v protisměru naše anglické turisty s horskou výbavou a holemi. Z nadšení z přírody si snažíme okruh ještě trošku prodloužit, takže se na parkoviště vracíme menší oklikou. Angličtí turisté už jsou však pryč. Na parkovišti jsme téměř sami, divíme se jejich úsilí sem vůbec dojet, pak se tak dlouho vypravovat a nakonec podniknout ani ne 2mílovou procházku sotva na půl hodiny, ale co už..my jsme z Česka asi zvyklí na delší túry a to bez všech těch pomůcek, které vlastní oni.
Protože jsme si po 6km procházce připadali pořád čerství, vyrazili jsme směrem k jižnímu pobřeží. Ještě doma jsem zvažoval, jestli nezajet na Isle of Wight. Na fotografiích vypadá impozantně. Když jsem ale zjistil, že trajekt překonávající asi 4tyřkilometrovou vzdálenost k ostrovu stojí víc než trajekt přes kanál La Manche, nechal jsem ostrov ostrovem a zvolil jsem nejbližší možnou procházku - po dlouhém oblázkovém náspu k Hurst Castle. Hrad je to velmi zvláštní. Není nijak atraktivní - je to taková placatá pevnost. Tím, že se člověk nedostane dovnitř, tak z venku vidí akorát zabetonované střílny, patrně z druhé světové války. Žádné roztomilé cimbuří. Jenom kovovými pláty vyztužený beton. Cesta k hradu je navíc dost náročná. A pak ještě člověk zjistí, že je zavřeno. Jako trénink je však taková 4mílová procházka po náspu z oblázků, který se vám neustále "hýbe" pod nohama dost účinná, velmi doporučujeme, jen si v zimě vezměte čepice, u moře dost fouká a je tam větší zima než ve vnitrozemí.
A protože jsme cestou projížděli kolem Winchestru, hned jsme hledali v průvodci, co by v něm mohlo být zajímavého (kromě názvu, který se k našemu "divoce západnímu" výletu nadmíru hodil) (pozn. Winchestrovka nemá s Winchestrem nic společného). Ve Winchestru není sice fabrika na pušky opakovačky, za to jsme tam našli ale krásnou katedrálu z 11. století. Katedrála je to velice slavná, pyšní se nejdelší lodí v Anglii a je tu mimo jiné pohřbená Jane Austenová. Ale mnohem zajímavější bylo setkání se Santou Klausem - nafukovacím balónkem. Ten nás pobavil, když se v momentě, kdy jsem se ho jal fotit, dal do pohybu a rozletěl se po katedrále. No je to zkrátka rebel!
Žádné komentáře:
Okomentovat