Takový Louskáček v podání The Royal Ballet byl velmi lákavý, až do chvíle, kdy jsem zjistil, že už je prakticky vyprodáno. Jediné volné čtyři lístky do poslední řady třetího pořadí za 110 Liber jeden mě přece jen přinutily k hledání alternativy. English National Ballet tančil louskáčka jen před Vánoci, a poslední možná varianta Louskáčka v podání Sadler's Wells Theatre mě už z fotek relativně vyděsil jak scénou, tak přídomkem "New Adventures", která ve mě vzbudila obavu, že s Louskáčkem a klasickým baletem toto představení nebude mít moc společného. Vidina Louskáčka se tedy rozplynula.
Při brouzdání po Londýnských baletních souborech mě ale zaujalo představení English National Ballet - Strictly Gershwin, a shodou okolností na něj byly k dispozici i cenově dostupné lístky na večer po Ladiččino příletu. Bylo rozhodnuto.
Po práci přiletím domů a už mě čeká večeře. Zatímco se cpu, Ladička už je celá v gala a vyrážíme na naše oblíbené metro (do centra Londýna jede 50 minut, na místo představení cesta celkem asi na hodinu a deset minut). Do začátku představení hodinka a půl. V půli cesty zjišťuji, že nemám Oyster kartu v kapse, kde měla být, po návratu domů vidím, že ji nemám ani nikde jinde. Takže místo ní vezmu dalších dvacet liber z kasičky a vyrážím během zpět k Watford Underground Station. Do začátku představení cca hodina a čtvrt. Celou cestu vyhledávám nejvhodnější spojení, jak se dostat na místo. Nervózně ženu Ladičku při přestupu, i po vystoupení z metra na Trafalgar Square. Ale dvě minuty před začátkem představení jsme na místě s vidinou, že už nás ani dovnitř pomalu nepustí. Ve foyeru ale vidíme dav více než stovky lidí čekající na vyřízení elektronických vstupenek. Snažíme se marně zařadit do fronty a jsme opakovaně upozorněni, že člověk před kterého jsme se postavili stojí v té froně už přes 25 minut, a že řada za ním pokračuje až tamhle za ten roh a zase zpátky. Takže pozdním příchodem o nic nepřicházíme. Naopak. Organizátoři v momentě našeho příchodu rozhodují, že kdo má elektronickou vstupenku s vytištěným číslem sedadla, nechť se odebere na svoje místo. Do toho pomalu násilím začnou uvaděči tlačit diváky do hlediště. Něco jako taková "kulturní jatka".
Nakonec jsme na místě celí. A představení začíná. Z úvodu jsem byl trošku rozpačitý. Quasi-vtipný dirigent se při orchestrální předehře snažil rozpumpovat publikum obdobně jako Miloš Machek na koncertech Filharmonie Brno pro děti. Krásná vystoupení jak celého souboru, tak párová, byla relativně bez nějakého logického propojení na sebe naskládaná na různé Gershwinovy písničky. Ale stihli se představit, jak tanečníci, tak stepaři a představení mělo spád. Sice místy nabývalo "estrádního charakteru", ale ne nepříjemného. Jakékoliv rozpaky ale rozptýlil Američan v Paříži - s úžasnou choreografií a kostýmy, konečně balet na který jsem se těšil. Veliký, klasický a přitom nápaditý. Jsem do teď unešen.
Druhá polovina se nesla v podobném duchu, jako první, na Summer Time tančila Daria Klimentová, kterou jsem tak viděl poprvé v životě. Šokující překvapení přišlo při grandiózním cirkusovém finále, kdy se na scéně mezi baleťáky a stepary, které ještě člověk v rámci klasického baletu zkousne, objevili bruslaři na kolečkových bruslích! Ale musím uznat, že choreograficky to nemělo chybu a vměstnat celý taneční soubor na pódium, které tanečníci sdíleli i s celým symfonickým orchestrem, a na plné pódium poslat ještě bruslaře, kteří kličkují mezi baleťáky... uznávám... byl to asi takový choreografický chalenge :)
Celkový dojem z představení máme ale velmi pozitivní. A když člověk nakonec odcházel i to Colloseum vypadalo trošku kulturněji, než když nás trhači lístků řvav tlačili dovniř.
Žádné komentáře:
Okomentovat