O této kouzelné vesničce jsme neměli ani ponětí a když nám o něm při večerním plánování Jiřík říkal, s tím že jeto místo dost podobné Stonehenge, všichni jsme se pro něj nadchli. Cesta do Avebury byla z Watfordu docela dlouhá, proto jsme se rozhodli ji spojit s dalšími (pre)historickými zajímavostmi, které byly v okolí. Avebury se totiž nachází v hrabství Wiltshire, které je proslavené mnoha nálezy z období neolitu. Koneckonců kousek jižněji stojí i samotný Stonegenge, tak proč toho nevyužít a toto místo pořádně neprozkoumat? :) První zastávkou bylo samotné Avebury. Vesnička už z auta vypadala ještě slibněji než na obrázcích. Dominantou byly samozřejmě velké kamenné kruhy neznámého původu skrz celou vesnici, kterým dělaly společnost pouze volně se pasoucí ovečky, malá hrstka turistů a podmračené počasí, které všemu dodávalo správnou dramatickou atmosféru. Zaparkovali jsme tedy náš koráb za krásné lidové 2libry na den (na Anglii nezvykle levné) a na okraji parkoviště nás svolávali pracovníci National Trust, kteří se o zdejší místo starají. Dostali jsme brožurky, potřebné informace, co kde najdeme a přání hezkého zážitku. No ještě někdo řekne, že ti Britové nejsou milí!
Pro začátek nám trošku sprcho, což nám však ani nevadilo, protože jsme se schovali do krásného středověkého kostela, jehož základy pocházejí dokonce až z 11. st. Anglické počasí je naštěstí dosti aprílové i v prosinci, pročež jsme svůj azyl mohli opustit velmi záhy a vydat se na okružní kolečko kolem megalitů. Avebury má tu výhodu, že na rozdíl od Stonegenge, jsou kameny volně přístupné lidem a smí se mezi nimi chodit. No odnést si je stejně nikdo nemůže, protože největší kámen prý váží přes 40 tun. V Avebury je také něco jako skanzen, ve kterém má být muzeum zemědělství. Ten jsme však nenavštívili. Skanzen máme doma, megality ne. Prošli jsme si tedy téměř celý okruh a užívali si to zvláštní a krásné místo. Celá vesnička je jako z pohádky, nádherné domečky, kouzelná hospůdka uprostřed, jen pár kroků od kamenných kruhů, všudypřítomné ovce a dech beroucí krajina okolo. Ještě příjemnější je fakt, že lapač turistů a lovců senzací je propagovanější Stonehenge. Rádi bychom Vám to místo doporučili, ale raději ne, ať zůstane takto tajemné a neznámé jako je teď.
Další na pořadu dne byli dva křídoví koně vyobrazení na svazích kopců původu i významu opět nejistého. První po cestě byl můj dostihový kůň - Cherhill White Horse, získal více bodů za autenticitu, byl přirovnán nestrannými porodci Zuzankou a Jiříkem k lamě, zvířeti koni jakžtakž podobnému. Bohužel ztratil body na menší historické významností - je to mladík - ročník 1780. Zdendův kůň, který přišel na řadu záhy, byl z rodu Uffington White horse - zvíře koni pramálo podobnému, připomínajícího spíše strašilku, získal za autenticitu méně bodů než ten můj, bohužel vyrovnat skóre se mu podařilo svých prehistorickým původem pocházejícím z doby železné někdy 1400-600 př. Kr.
Než jsme obešli všechny popsané zajímavosti, už se stmívalo. A před námi byl poslední cíl naší cesty, Oxford. Oxford se nabízel, byl po cestě a Zuzanka z Jiříkem v něm doposud nebyli. Protože jsou oba akademicky činní, chtěli se do něj alespoň podívat. Bohužel počasí nám přestalo přát a tak kromě prosincové vlezlé zimy začalo i vydatně pršet. Zima, déšť i naše únava procházce po večerní univerzitní baště moc nepřála. I když jsme docílili toho, co jsme si přáli na naší první návštěvě Oxfordu, aby v něm bylo méně lidí, ani tentokrát se nám nezavděčil. Proto jsme zapadli do prvního fastfoodu!!, který byl k dispozici a ve společnosti anglických pubescentů a amerických fritovaných kuřat rekapitulovali právě prožité zážitky..Ach Avebury...
Žádné komentáře:
Okomentovat