A náš první dojem? Místo zvané Oxford v Anglii skutečně je a je v něm hodně lidí a málo parkovišť. Ale popořadě.. Oxford je kousek od nás, což nás nevyburcovalo spěchat, nebyli jsme po ránu příliš aktivní taky trošku pro to, že v 10:00 otvírali ve Watfordu obchod s korálky, kde jsem potřebovala sehnat nějaké kroužky na moje hraní si..(pak se musím taky pochlubit s výsledky). To všechno jsou fakta, která v překladu znamenají, že v 11:00 jsme vyráželi z domu, než jsme se autem prodrali na druhou stranu města a nakoupili, ready na výlet jsme byli kolem 12:00..Hodinová cesta šla "jako po másle", parkování šlo...no teda spíš nešlo. Sehnat parkovací místo v Oxfordu v sobotu po obědě je opravdový oříšek jen pro velmi trpělivé až laxní jedince. Popisování celého koloběhu hledání parkovacího místa zde ani uvádět nebudu, Vás by to nudilo a já bych se při vzpomínce zase rozčilovala a ani jedno z toho nechci. Nicméně zaparkovat se nám po hodné chvíli povedlo, načež jsme za něj ale dali dvakrát tolik co ostatní. Část skončila v kapse místního homelesse, prodávajícího něco jako britský Nový prostor (The Big Issue). Ten nám za desetilibrovku ochotně dal drobné, ale jen 6,50, které jsme potřebovali na zaplacení parkovného, ze kterých nám ještě automat 2 libry sežral aniž by to mělo vliv na výslednou délku parkovacího času. Takže jsme hned z vesela začli parkováním za 12 liber (namísto zmíněných 6,50) a navíc bez časopisu...Prostor pro pár sprostých teček. Byli jsme z toho tak v šoku, že jsme mu ještě poděkovali.
První dojem ze samotného Oxfordu byl..proboha, tu je děsných lidí!!.. Je pravda že to nás hned na začátek trošku otrávilo, nedalo se jít ani pořádně po chodníku, protože se před námi pořád někdo zastavoval, vykládal si, díval se okolo, fotil, nešel obejít, z druhé strany do nás někdo vrážel, tlačil se jak ve frontě na banány.. Není divu, že hned první možnou uličkou jsme utíkali z High street. Měli jsme promyšlenou okružní trasu zahrnující všechny zdejší slavné Colleges University of Oxford, dovnitř jsme se však nedostali do žádné, což je docela škoda. Platí se tam sice vstup, ale my zrovna trefili období promocí a tak bylo spoustu budov pro veřejnost nepřístupných. Nejvíc mi bylo líto Sheldonian Theatre, které bylo prvním projektem Christophera Wrena, kterého už známe z Windsoru. Strop divadla má být ozdoben malbou, na které umění a věda vyhánění nevědomost a žárlivost. A protože ani já ani Zdenda jsme ten den z fotografie na University of Oxford nepromovali, brány nám zůstaly zavřené. Naštěstí jsme brzy našli útočiště v Ashmolean Museum, nejstarším muzeu a galerii v Británii, založeném v roce 1683. Tohle muzeum můžeme doporučit, nejen že tu můžete utéct před davy lidí z venku (kupodivu v muzeu až tolik lidí nebylo, a to bylo dokonce zadarmo, jak je často v Británii zvykem), ale sbírky byly skutečně obsáhlé a příjemně pestré. Navíc se zde zajímavě prolínaly napříč historií i geografickou rozlohou, nejspíše inspirace americkým antropologickým difuzionismem. Tím se zde postarali o to, že člověk není unavený tisíci (pro laiky podobnými) kousky předmětů z doby kamenné či bronzové, ale expozice byla dynamická a člověk se ani chvíli nenudil. Po perfektní zastávce jsme pokračovali zpět na High street, kde jsme usoudili, že ani s přibývající hodinou lidí neubývá, zjistili, že další naše vytyčená zastávka - University Botanic Garden je pro změnu zavřená, protože už je po zavírací době a protože náš parkovací lístek stejně už propadl, nezbývalo, než se vydat na cestu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat