Zdenda opět zahájil pečlivou domácí přípravu, nalezl nejlevnější parkoviště a nastudoval všechny zajímavosti v blízkosti cílové lokality. Jako vždy jsme odjížděli s naplánovaným programem, který časově odpovídal spíše prodlouženému víkendu a ne pár hodinám denního světla, které nám zdejší zimní počasí poskytuje. Jeli jsme kolem národního parku New Forest, který jsem párkrát navrhovala na výlet, ale Zdendovi se nezdál býti dost atraktivní a navíc byl od nás moc daleko..no nic profrčeli jsme kolem něj a směřovali ještě dál k jihozápadu. Vzhledově park připomínal nějaké divoké prérie s námi neznámou florou, vůbec se nepodobal typické britské krajině a opravdu jsme zahlédli divoké poníky, kteří by se zde měli vyskytovat. No..trošku jsme zalitovali, že to nebyla naše cílová zastávka.
Bourmemouth je poměrně velké město na jižním pobřeží Anglie. Nic moc jsme z něj ale neviděli, protože jsme hned směřovali na pláž, kde jsme měli náš rodinný sraz. Zbytek rodiny si však zdržel po cestě a dorazil až za dlouhé 2 hodiny, které jsme my trávili promenádou po pláži v dost nepříjemném a studeném větru. Zdenda se alespoň zabavil focením kitemenů, my s Peťou pouze mrzly. Když ostatní dorazili, byli jsme tak prochladlí, že jsme si přáli jen zalézt někam do tepla, navíc se pomalu začínalo šeřit a my se z částí naších smělých plánů museli pro tentokrát rozloučit. Prošli jsme se tedy alespoň trošku po centru, zajeli se pokochat na útesy, byli jsme obdarování fish and chips (o které už definitivně můžu říct, že mi nechutná) a vydali se pomalu směrem k domovu. Zdenda však měl ještě jednu atrakci v rukávu... Stonehenge, který měl být po cestě. Ještě přesněji..noční Stonehenge.
Cestou jsme ještě projížděli přes nádherné historické město Salisbury. Zřejmě osud tomu chtěl, že Zdenda špatně zabočil a dostali jsme se téměř do středu města, jen kousíček od jeho dominanty, okouzlující Salisbury Cathedral. No, když už jsme byli takový kousek, chtěli jsme se na tu krásu podívat zblízka. Zaparkovali jsme kočár a vydali se za bílou věží, která se pyšní titulem nejvyšší v Británii. Tato katedrála má však i spoustu dalších nej. Například vzhledem k tomu, že byla postavena ve velmi krátké době, je slohově výjimečně jednotná (což u takovýchto staveb nebývá obvyklé), jedná se tak o jeden z nejkrásnějších příkladů rané anglické gotiky. Z dalších mnoha zajímavostí je třeba kuriózní, že na svou výšku, má katedrála nejméně hluboké základy (pouze 120cm pod zemí) a vrchol věže je prý vychýlen o 130cm. My zrovna zcela náhodně trefili začátek první adventní mše, která nás vzhledem k letně laděnému výletu k moři trošku zaskočila. Nechali jsme se ale zlákat k účasti a zašli si pro duchovní potěšení v podobě nejhezčí mše, jakou jsme kdy viděli. Tak úžasné místo, spojené s mší s tématikou příchodu Ježíše k vysvobození lidí z temnoty, byl neskutečně silný zážitek. Celá katedrála byla několik minut úplně zhasnutá, pouze za zpěvu sboru, poté se po jedné svíci začínala pomalu rozsvěcet a tento proces za stálého zpěvu doplňovaného čtením zvěstování o nadcházejícím příchodu Ježíše, pokračoval až do úplného konce mše. Navíc každý dostal manuál, aby se orientoval a mohl si číst obsah písní i čtení, věděl kdy se má postavit a kdy se může přidat ke sboru. Bohužel tento nadpozemský zážitek ke konci přerušily světské problémy v podobě hrozby uzavření parkoviště, kde jsme si odložili naši káru. Museli jsme tedy, ač neradi, odejít předčasně, což mi bylo upřímně líto. Salisbury celkově musíme moc doporučit, bylo to jedno z nejhezčích měst, co jsme tu zatím viděli, možná úplně to nejhezčí. V centru byly také krásné středověké restaurace s typickou anglickou architekturou, uprostřed města tekl vodní kanál..no zkrátka ta dokonalá Anglie, jakou si člověk dokáže představit jen z knížek.
Naladěni na vánoční notu jsme vyrazili k poslednímu bodu naší cesty, Stonehenge, který ale po adventním zážitku, pro nás přestal býti tak podstatný. Navíc jsme se trochu obávali, že nebude osvětlený a tím, že je oplocený, tak se k němu nedostaneme tak blízko, abychom ho viděli. "Tomík" odpočítával poslední kilometry, metry, koukali jsme napravo, nalevo, čekali z které strany to přijde. Minuli jsme parkoviště..uááá tak to jsme museli být už blízko a pořád nic, tak to už jsme se smiřovali s tím, že tenhle nápad nevyšel. A najednou tam fakt stál, ve tmě, kousek u cesty, hned vedle nás. To náhlé vynoření ze tmy bylo vzrušující a trochu děsivé. Působil dost strašidelně, nikde ani noha, žádné světlo jen slabé obrysy ve tmě. Zaparkovali jsme auto u cesty a šli se podívat blíž. Došli jsme k plotu, kde pouze pár metrů od nás stál v celé své monumentálnosti, posvítili jsme si na něj telefonem, ale zjistili jsme, že jsme tam nebyli sami...Proti nám začala svítit druhá baterka..Mohlo nás napadnout, že to tu bude někdo přes noc hlídat, tak jsme telefon raději rychle zhasli, abychom na sebe neupozorňovali a s nosem přilepeným na plotě jsme tajně pozorovali tento nejznámější monumentuš megalitikuš.
Naše návštěva Stonehenge byla sice trošku nevšední, nemáme z ní bohužel ani žádné fotografie či jiné důkazy, že jsme tam skutečně byli, ale o to víc byla vzrušující a my si ji takhle budeme dlouho pamatovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat