K přepravě na místo jsme byli nuceni použít náhradní dopravu v podobě patrového autobusu, ve kterém jsme poprvé seděli na předních sedadlech v horním patře a v mnoha situacích to byla jízda napínavější než horské dráhy v Thorpe Parku. Při pohledu z horního patra se totiž celá dopravní situace jeví nějak méně přehledná, sloupy veřejného osvětlení jsou blíž... prostě jsme z toho byli dost vyděšení. O to příjemnější ale byla poklidná procházka mezi v neděli zcela opuštěnými ulicemi s ohromnými mrakodrapy. A uprostřed těch ocelových obrů..oáza...kluziště s tučňáky. Atmosféru dokreslovala všudypřítomná mlha, která se objevila, hned jak jsme se přiblížili k Temži. Proto doporučujeme prohlídku pořízených fotografií, které lépe než slovní výklad vykreslí nádhernou - opuštěně chladnou - vizuální podívanou. Přes celé Docklands jsme došli až na břeh Temže, ze kterého nám průvodce sliboval nejlepší výhled na Greenwich. No opravdu to byla nevšední podívaná... viděli jsme mlhu ještě hustší než tu Rákosníčkovu. Nebylo vidět ani na řeku, která tekla sotva 10 metrů od nás.
Skrz zajímavý tunel pro pěší jsme prošli pod Temží do Greenwiche. Už při prvních našich opětovných krůčcích po povrchu zemském, jsme zajásali. Mraky lidí, krmicí se mňamkami z povědomých krabiček, opět znamenaly příslib blížícího se gurmánského zážitku. Po čichu jsme neomylně objevili další velmi slibný nedělní trh, kde Ladička konečně našla boty ze svých nejdivočejších snů. Dali jsme si zajímavý thajský oběd s příchutí kokosového mléka a lékořice, při jehož konzumaci jsme obdivovali další architektonická díla Christophera Wrena (nabýváme podezřelého dojmu, že ten chlápek musel být nejspíše génius!) Dech se nám tajil především při prohlídce kaple The Chapel. Stihli jsme i prohlídku námořního muzea, které je největší svého druhu na světě. Což bude nejspíše pravda, protože do konce zavírací doby jsme nestihli muzeum ani celé projít, a prostudovat tak britskou námořní historii. Proto je nutná minimálně jedna další návštěva Greenwiche, který jsme si během chvíle zamilovali.
My však v našem obvyklém nedělním tempu ještě stihli podniknout podvečerní výpravu již temným greenwichským parkem až na kopec ke královské observatoři, odkud ve tmě svítí laserem nultý poledník. Hned po vystoupání pár výškových metrů jsme vyšli z mlhy, která nás obklopovala celý den a my se mohli kochat výhledem na rozsvícený Londýn. Po cestě domů jsme se ještě zastavili ve Stratfordu, podívat se na největší obchodní centrum v Evropě. No popravdě nejeli jsme přes třetinu Londýna se záměrem, se na něj pouze dívat, ale nedošlo nám, že v místních poměrech není běžné, aby byl obchoďák otevřen v neděli do večerních hodin. No jo..ukázalo se, že pocházíme z prostředí, kde jsou lidé otroky konzumu..Ale co, mohli jsme se alespoň poprvé projet v DLR - bezpilotní nadzemce, řízené počítačem, Dali si zpáteční jízdu metrem tentokrát opravdu přes celý Londýn až do Watfordu a jeli vyzvednout na Luton další návštěvu, která už se ukázala býti i přes počáteční komplikace na cestě.
Žádné komentáře:
Okomentovat