Do toho všeho jsem samozřejmě studoval parametry jednotlivých horských drah a uvažoval, které zvládnu a které ne. Četl jsem si recenze (povětšinou od prepubertálních návštěvníků parku, kteří tak tak překročili povolenou hranici metru deseti pro připuštění k řadě atrakcí). A nezapomínal jsem ani na Ladičku, kterou mé nadšení z horské dráhy z Brightonu tak neuchvátilo. Objevil jsem ale řadu úžasných vodních atrakcí, které jsme mohli navštívit společně. A dokonce tam měli i několikero kolotočů, které má ráda Ladička, ale já na nich zvracím.
Při vstupu do parku se najednou všechny horské dráhy zdály nějak větší, než na obrázcích, tak trvalo notnou chvilku, než jsem se odhodlal k první jízdě. Jako první jsem zvolil dráhu Nemesis Inferno, kterou doporučovali začátečníkům. No, zas tak začátečnická mi nepřipadala. Tím, že jsem seděl v šesté řadě jsem toho moc neviděl a tak jsem většinu jízdy neměl tušení, jestli jsem hlavou dolů nebo ne. Ne, zas tak strašné to nebylo..
Druhá atrakce stála hned vedle. Ve mě, který se bojím výšek, rozhodně budila respekt. Detonator - tak tady přezdívají víc jak třicetimetrové věži, na kterou vás vytáhnou nahoru a následně pustí volným pádem dolů. Ale řekl jsem si, že když mě tam nebudou houpat, tak mi z toho špatně být nemůže. A bylo to příjemné - taková pěkná rozhledna po celém parku... a pak najednou... skoro tři sekundy ve stavu beztíže (nepočítal jsem to, možná to bylo míň... no spíš asi dvě).
No ale pak mi bylo líto Ladičky, která do té doby všechno ochodně dokumentovala a bála se, abych jí nebral s sebou na nějakou tu šílenost. Tak jsme vyrazili na zajímavé Rumba Rapids - vodní koryto s jezy, a vlnami, peřejemi ale taky s vodopády, které nás notně zmáčely. Jízda se nám ale líbila, tak jsme si jí dali ještě jednou. Když už jsme byli lehce zmoklí, řekli jsme si, že vyrazíme na další vodní atrakce... (Zapomněl jsem poznamenat, že bylo krásných listopadových jedenáct stupňů, tedy ideální teplota k vodním radovánkám.)
Nastoupili jsme na letos nově otevřenou atrakci, která ale byla největším zklamáním. Storm Surge by bylo fajn, kdyby ale v nafukovacím člunu ve kterém jsme sjížděli skluzavku nebyly 3cm vody. Takže když jsme z něj vylezli, měl jsem totálně promočené boty (Ladička měla nohy na mě, ale ne že by to nějak dramaticky pomohlo). Když už jsme tedy byli promáčení doslova od hlavy až k patě, vyrazili jsme na další vodní atrakci - Loggers Leap - klasická kláda ve vodním korytě, která byla vrcholem adrenalinového sešupu, který byla Ladička ochotná skousnout.
Proto jsem na finální vodní atrakci - Tidal Wave vyrazil sám - třicetimetrový sešup už byl na Ladičku moc. Já jsem se v domění, že vlna, kterou loďka vyprodukuje po najetí do vody, ošplouchne akorát přihlížející a při ignoraci upozornění, že na této dráze se opravdu hodně namočím, ukrutně spletl. Většina přílivové vlny samozřejmě skončí na hlavách účastníků atrakce.
Bylo tedy nezbytné vyhledat pomoc zahřívací kabinky, která na vás 2 minuty za 2 libry foukala teplý vzduch, který sice nic neusušil, ale alespoň dvě minuty nám bylo teplo.
Při cestě za teplem jsme byli nuceni vyrazit i do strašidelného domu Saw Alive, kde nám ale spíš tuhla krev v žilách, než že bysme se nějak rozproudili. Ale protože jsem si připadal už dost suchý vyrazil jsem na vodní skluzavku, kde jsem se už ale naštěstí nezamokřil.
Ještě jsem musel vyzkoušet X:\ No Way Out - krytou horskou dráhu (Ladičce jsem se sice snažil namluvit že se jedná o bludiště), která ale jela ve tmě a pozpátku, z čehož mi nebylo zrovna nejlépe od žaludku. Abych se trošku narovnal, šla se mnou Ladička dokonce i na další horskou dráhu. Na Flying Fish se nebála.
A šlo do tuhého. Bylo teprve půl páté, ohňostroj začínal v sedm. Ladičce byla zima a už už to vypadalo, že pojedeme domů. První záchranou nám byla večeře v Pizza Hutu (kterou jsme přejmenovali na Buchta Hut), kde jsme způsobili trošku faux pas, když jsme nepochopili princip placení za občerstvení (člověk by měl zaplatit a číšník jej uvede ke stolu a vybaví ho kelímkem a talířkem. My jsme si vzali nádobí sami, stůl jsme si taky našli sami a už jsme se skoro cpali, když se u nás objevila servírka a dožadovala se zaplacení). No nevadí. Ale zabíjet čas jídlem Ladičku rozhodně naplňovalo víc, než čekáním na Zdendu, až dojezdí na atrakcích. Pak jsem ještě Ladičku přiměl, aby se projela na kolotočích, aby to na fotkách nevypadalo, že jsem se vozil jenom já.
Ale i tak to vypadalo, že už vyrazíme domů, když v tom jsme objevili kouzlo automatů - naštěstí měli i verzi automatu polykající dvojpence, takže jsme si za 2 libry užili spoustu zabavy a vyhráli jsme 20kupónů (které, když bychom vyhráli 100 a ne 20, slibovaly lákavou výhru v podobě odpudivého přívěsku na klíče!). No ale hlavní bylo, že jsme zabili čas. Pak jsem se ještě snažil Ladičku zabavit pokusy o vyhrání plyšáků úderem kladivem, nebo balónu do koše, ale ani jedno se mi nepovedlo.
To se ale už přiblížil čas ohňostrojné show, která byla opravdu velmi působivá - odpalovaná z mola uprostřed vodní nádrže vedle parku. A zakončená byla výbuchem hasičského auta! Ohňostroj byl so AMAZING!!
Atrakce ale i po ohňostroji pokračovaly v provozu a uvaděči doporučovali na nějakou ještě zajít, aby se předešlo kolapsu parkoviště. A mě zbývaly na výběr 3 dráhy. Colossus - horská dráha s nejvíce otočkami hlavou dolů na světě (deseti) - mě děsila, a můj žaludek se pořád ještě necítil ve formě po zpáteční jízdě. Saw the ride - mě lákala hodně, ale nejprudšího sešupu na světě - 100 stupňů - (to znamená prudší než kolmý kdyby to někdo nechápal) jsem se bál taky docela dost. A tak zvítězila nejděsivější dráha v celém parku - Stealth. Magnetické pole vás na ní rozjede na rychlost 80mil za hodinu (skoro 130km/h) za 2,3 sekundy a hned na to svištíte kolmo do sedmdesátimetrové výšky, kde se na chvilku vznášíte ve stavu beztíže a pak ze sedmdesáti metrů letíte kolmo zase dolů. Prostě paráda... Ideální závěr. No užil jsem si to jako malý kluk - jak je určitě vidět z tohoto radujícího se příspěvku. Ale od čeho by to byly radovaanky...
Žádné komentáře:
Okomentovat